Mučen pro víru (recenze)

Díky české pobočce organizace Hlas mučedníků se českým čtenářům dostává do rukou další svědectví o utrpení pronásledovaných křesťanů na Balkáně. (Připomínám, že před dvěma lety vyšla kniha rumunského pastora Richarda Wurmbranda „Neboj se kříže“.) Tentokrát jde o autentické svědectví bulharského pastora Haralana Popova (1907–1988), který byl bestiálně mučen a pak třináct let vězněn. Kulisy jsou hodně odlišné od příběhu Richarda Wurmbranda, nicméně zkušenosti jsou dosti podobné. Při překladu Wurmbrandovy knihy a četbě knihy Popovovy jsem si jen znovu potvrdil, že situace v těchto balkánských zemích byla v dobách komunismu nesrovnatelně horší než u nás nebo v Polsku.

Haralan Popov psal svou knihu již v roce 1975, tedy ještě dlouhých dvanáct let pře rozpadem komunistického bloku. Po třináctiletém věznění a krátkém pobytu na „svobodě“ po propuštění z žaláře mu bylo povoleno vycestovat na Západ, a to díky tomu, že měl švédskou manželku Ruth. Ta spolu s jejich dvěma dětmi Rhodou a Pavlem zakoušela po zatčení manžela (v červenci 1948) krušné chvíle, ale vzhledem k tomu, že měla švédské občanství, mohla s dětmi vycestovat do své rodné země.

Komunističtí mučitelé chtěli Popova – a pochopitelně i jiné zatčené pastory – zlomit. Popov dlouho odolával – přes strašlivá muka, jímž byl vystaven. Nakonec se jim ale podařilo „připravit“ pastora Popova na monstrproces, jaké se v téže době konaly i u nás. Nedostatek spánku, nedostatek jídla, nedostatek tekutin, bití, vyhrožování, psychické vydírání – to vše nakonec vedlo k tomu, že komunisté dosáhli svého dílčího cíle. Jakmile bylo po procesu, nastala určitá úleva, byť útrapy pokračovaly. Pastor Popov svou víru neztratil a v různých věznicích a táborech přivedl ke Kristu ne stovky, ale tisíce lidí. Někdy jde o příběhy až neuvěřitelné – někdo se obrátil, protože jiný vězeň, který už pět let neviděl Bibli, mu hrnkem vyťukával přes stěnu vězení evangelium. Nakonec se Popovovi dostala i ve vězení do rukou ohořelá část Bible. Popov se z ní naučil zpaměti 47 kapitol, což mu umožnilo lépe ve vězení evangelizovat. Když pak byl propuštěn z vězení, zjistil, že v hlavním městě Sofii funguje tajná „továrna na Bible“, tedy místo, kde se Bible ručně opisovaly. Tato „továrna na Bible“ vyprodukovala ročně 25 Biblí. Nebyla prý v Bulharsku jediná.

V Bulharsku se vládnoucí moci podařilo to, o co se již celá desetiletí snaží vládnoucí moc v Číně, totiž vytvořit církevní quasi strukturu, kdy jsou celé sbory vedeny agenty státní bezpečnosti. Církev jako by existovala – ale nebyla to ta skutečná. Skutečná církev byla v podzemí. Popov o tom píše:

„Cílem komunistických stan je, aby tito mluvčí (rozuměj: představitelé státu povolné církve) křesťanům ve svobodném světě dosvědčovali, že v jejích zemích existují skutečné náboženské a občanské svobody. V komunistickém systému existuje zvláštní místo pro tyto mluvčí. Mají dovoleno zvát představitele církví do svých kostelů, které slouží jen ‚k předvádění‘, v Moskvě, Leningradu, Varšavě, Bělehradu a několika dalších velkých městech, aby ukázali svou svobodu. Američané, Kanaďané a další obyvatelé svobodného světa se vrátí zpět a hovoří o kostelích plných věřících a hlásání evangelia bez překážek. Nikdo se nedozví o stovkách kostelů, které byly zavřeny...“ (s. 159–160)

Haralan Popov se netají svou lítostí nad tím, že křesťané ve svobodných zemích se málo zajímají o své krutě pronásledované souvěrce. Domnívám se, že situace se od jeho doby příliš nezměnila – až na to, že země bývalého sovětského bloku se většinou zařadily mezi země se svobodou vyznání. Děláme ale dost pro křesťany v muslimských zemích nebo v Číně?

Drobná knížka o 163 stranách vychází v pevné vazbě a v krásné úpravě, jak je ostatně u nakladatelství Stefanos zvykem.

Dan Drápal

______________

Převzato z časopisu Život víry 2022/1, str. 25 (www.zivotviry.cz).

Tweet