Najít svou cestu (recenze)

„Vy jste se narodila, abyste vyprávěla příběhy,“ řekla jednoho letního večera devítiletá holčička své táborové vedoucí Tony Kalmové. Uhodila tak pomyslný hřebíček na hlavičku. Vyprávění příběhů je způsob, jakým Tony pomáhá dalším lidem růst ve víře. Dělá to ráda a dělá to dobře.

Její autobiografie „Najít svou cestu“ nese podtitul „Životní příběh o setkávání s Boží láskou“. A skutečně – tato kniha mapuje více než 50 let života, v nichž se nám Tony představuje nejen jako vedoucí mládeže a sociální a pastorační pracovnice, iniciátorka konferencí o vnitřním uzdravení či zakladatelka organizace Pražské jaro, ale především jako obyčejná žena, která hledá a nalézá Boha i to, kým je ona sama.

Každá z 18 kapitol začíná časovým i geografickým ukotvením (např. Čechy 1970–1973, Holandsko 1995–2003), které nám má pomoci se zorientovat, kde se v jejím životním příběhu právě nacházíme. Je škoda, že drobné podnadpisy oddělující jednotlivé vzpomínky jsou mnohdy strohé, často jen jednoslovné a tak trochu nicneříkající – zatímco název kapitoly „Milý Bože, pozdravuj Ježíše“ ve mně vzbudí touhu číst dál a zjistit víc, přečtení titulků typu „Radost“, „Šmrnc“, „Riskovat“ či „Vyučování studentů“ na mne osobně působí stejně nudně jako nadpisy v učebnici nepříliš oblíbeného předmětu.

Pokud byste se při čtení nechali odradit těmito drobnostmi, byla by to škoda. Životní cesta této Holanďanky je nesmírně zajímavá. Vypravování začíná v roce 1970, kdy poprvé, coby čerstvá třicátnice, přijíždí do Prahy a zcela spontánně nechává část svého oblečení hotelové pokojské, a končí v roce 2020, kdy se ohlíží za padesáti lety své životní práce. Je úžasné sledovat, jak se může proměnit život člověka, když se dá Bohu plně k dispozici.

Možná pro vás stejně jako pro mne bude překvapením, že i tato velká Boží žena musela složitě procházet řadou zklamání a hledat svou osobní cestu do Boží náruče. Ve svých vzpomínkách mluví o chvílích, kdy jí její víra nedávala vůbec nic. Líčí své boje s vážnými tělesnými i psychickými nemocemi. Otevřeně popisuje svůj opakovaný boj s rakovinou a nestydí se přiznat, že dlouhé měsíce trpěla hlubokými depresemi, což vyústilo v pobyt na psychiatrii. O věcech, které jsou opravdu těžké, mluví jednoduše, srozumitelně a s naprostou přirozeností. Svoji zkušenost shrnuje slovy: „Pán Bůh mě uzdravil modlitbami, péčí, terapiemi a elektrošoky.“

Pokud jste navštívili některou z konferencí vnitřního uzdravení, kde Tony Kalmová působila, jistě vás nepřekvapí obálka knihy. Je na ní fotografie jedné z figurek z edice Willow Tree od americké umělkyně Susan Lordiové. Tyto figurky vyjadřují blízký vztah mezi rodiči a dětmi a Tony je používá při své práci, aby na nich demonstrovala Boží lásku k nám.

Přibližně v polovině knihy se nachází barevná obrazová příloha. Zde si na osmi listech kromě fotografií autorky a jejích přátel a spolupracovníků můžeme prohlédnout fotky předmětů zmiňovaných v knize – tapiserie, kterou Tony koupila v galerii v Praze v roce 1970, obraz Mariina srdce, obrázek černé kočky, kterou nakreslil Václav Havel, či přání, které ji hluboce oslovilo během její nemoci. 

Protože Tony ve své práci ráda využívá představivost, součástí obrazové přílohy jsou i reprodukce fotografií výše zmiňovaných sošek. Ve druhé z příloh s názvem „Najít svou cestu: V rozhovoru s knihou“ autorka vybízí čtenáře k rozjímání nad fotografiemi sošek a nad biblickými oddíly. Také zde předkládá celou řadu dalších témat k přemýšlení nebo k diskusi ve skupině.

Čtenáři, kteří se chtějí o tématu vnitřního uzdravení dozvědět více, jistě uvítají seznam zmiňovaných a doporučovaných knih včetně odkazů na knihy Lin Buttonové.

Jak již bylo zmíněno, kniha nese podtitul „Životní příběh o setkávání s Boží láskou“. Dovolím si s tímto tvrzením polemizovat. Ano, kniha je prodchnuta setkáváním s Boží láskou, není však pouze příběhem jedné osoby. Celé vypravování je protkané desítkami příběhů lidí, se kterými se Tony setkala a kteří díky jejímu příkladu našli svou cestu k Bohu. Trochu mi připomíná patchworkovou deku, jejíž kousky jsou dohromady „posešívané“ všeprostupujícím vědomím Boží lásky a přijetí. Přeji vám, ať se můžete do této deky „zachumlat“ a během pozorování životní cesty této 84leté dámy najít svou vlastní cestu. 

Lucie Zídková

_____________

Převzato z časopisu Život víry 2022/6, str. 21 (www.zivotviry.cz).

Tweet